Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pověst o likéru

28. 4. 2008

Podle místní pověsti sepsal Gustav Černý z Horních Polžic 

Kdysi dávno, ještě v dobách, kdy tento nádherný kraj byl plný lovné zvěře, divokých ptáků a zbytků pralesních porostů, projížděl se velmi často kníže Konstantin zu Löwenstein překrásnou přírodou. Byl spokojen, že jeho předci se stali majiteli tohoto panství a on mohl v jejich práci pokračovat. S důkladností sobě vlastní pečoval o rodinný majetek zde v Čechách, třebaže jeho hlavní panství i s nádherným hradem, leželo ve Wertheimu v Německu.

Projížděl se v doprovodu své družiny a velmi dbal na to, aby lesní zvěř měla všechno, co k dobrému chovu potřebuje. Často pak vyjížděl ve vhodné době na lov. Byla to pro něj doba, kdy si užíval plody své celoroční práce a také se rád na lovu pochlubil před svými druhy svoji loveckou dovedností. Často se stávalo, že se lovem nechal natolik strhnout, že při pronásledování zvěře ujel svým společníkům a měl radost, když zvíře ulovil sám.

 Jednou, to už byl podzim, vypravil se kníže se svojí družinou na lov do okolí potoka Hadovky. Do míst, které místní lidé nazývají Kohoutovské peklo. To proto, že hluboký les je plný roklin, děr, hustých porostů a tajemných mýtin, na kterých prý za jasných nocí tančily víly a lákaly mládence k tanci. Ti pak, kteří lákání podlehli, už se nikdy domů nevrátili.

A toho podzimního dne projel kníže s doprovodem vesničkou Kohoutov a pak se vydali tou divokou krajinou dolů, k potoku. Jedou, všichni pěkně potichu a po nějaké chvíli jízdy lovčí mlčky ukázal knížeti Konstantinovi na druhou stranu, přes potok. Na malé loučce stál krásný kus, jelen. A asi hukot potoka způsobil, že jelen stál, pásl se a lovce neslyšel.  Kníže se očima domluvil se svým lovčím, ukázal na sebe a na jelena. Lovčí už pána dlouho znal, tak věděl, že kníže toho jelena chce. Kníže stočil koně směrem k jelenovi a bez váhání koně pobídl do vody. Kůň poslechl svého pána, do vody rychle skočil a brodil se na druhou stranu. To už jelen uslyšel a dal se na útěk. Kníže pán za ním. Ostatní jezdci na břehu váhali, do studené vody se jim moc nechtělo. Jen lovčí následoval svého pána. Ostatní neochotně, ale přece jen, do ledové vody se svými koňmi vstoupili a hostitele následovali.

 Mezi tím kníže Konstantin svého jelena pronásledoval s veškerým loveckým zaujetím. Po nějaké chvíli zjistil, že své družině, ale i svému věrnému lovčí ujel. Nic nedbal a podle hluku dál svého jelena pronásledoval. Po další chvíli divoké jízdy kníže zjistil, že už vlastně jelena neslyší. Zastavil tedy a naslouchal, jestli uslyší hluk prchajícího zvířete. Nic se neozývalo a pak si uvědomil, že ani hluk potoka neslyší. Natolik byl zkušený, že věděl, že jelen tentokrát vyhrál. Ale také si uvědomil, že vlastně neví, kde je. Nic si z toho nedělal, protože spoléhal na to, že ho lovčí s družinou, jako už mnohokrát, za nějakou chvíli najdou. Proto se s koněm, který byl divokým pronásledováním velmi uhřátý, vydal směrem, o kterém si myslel, že vede domů. Krokem jel už jistě půl hodiny a stále neslyšel troubení, kterým jej vždycky jeho lovčí volal správným směrem. Bylo mu to divné, ale věřil, že za chvíli lovčí přijede. Jak tak jel a jel, byla mu zima od promočení studenou vodou, vjel po prodírání se křovinami a hustými smrčinami úplně znenadání na nevelkou mýtinu, na které stála, zřejmě hodně stará, jednoduchá dřevěná chýše. Kníže pán překvapeně zastavil a rozhlížel se kolem. Nikoho neviděl a pak si všiml, že se ze stavení kouří. Výborně, zaradoval se v naději, že se ohřeje a že ho zde jeho družina najde. Sestoupil s koně a popošel ke stavení. Když našel něco, k čemu mohl uvázat koně, vyšla ze dveří stará žena. Pozdravila cizího pána a zeptala se, kdo pán je, a co potřebuje. Kníže popravdě ženě vypověděl kdo je, co se mu stalo a že čeká, až ho jeho lidé najdou. Stařena pozvala pána do stavení se ohřát, když je tak mokrý, než ho jeho lidé najdou. Kníže poděkoval a rád vešel. Pozvání mu přišlo docela vhod. S venkovany jednat uměl, uměl si je získat a rád s nimi mluvil. Vešel tedy do chýše, rozhlédl se po jednoduchém příbytku a tu již stařena zvala knížete k ohništi, ze kterého sálalo příjemné teplo. Posadil se blíže k ohni na dřevěné křeslo, které bylo pokryto patrně vlčí kůží. Svlékl si kožený kabátec i lovecký klobouk sejmul z hlavy. Nohy v promočených kalhotách natáhl co nejvíce k ohni. Žena mlčky přihlížela. Kníže po nějaké chvíli cítil to příjemné teplo vycházející z ohniště a bylo mu dobře. A tehdy žena promluvila. Zeptala se vzácného pána, jestli mu smí nabídnout kousek pečínky a placku na ohni pečenou. Kníže svolil. Dobře věděl, že venkované nejedí nic špatného, že je jídlo chutné, jen jednoduše připravené. Snědl s chutí nabídnutou porci, kterou mu stařena podala na dřevěném tácu. Když kníže pán odložil prázdný tác,srdečně ženě poděkoval.Zeptal se pak,kdože ona je,proč žije na samotě v lese a co tam vlastně dělá.Že žije v jeho panství a ještě o ní ani neslyšel. Žena odpověděla,že je kořenářka a pomáhá lidem bylinkami a mastičkami léčit všelijaké neduhy a bolesti.V lese žije proto,aby měla k bylinkám blíž.O společnost lidí moc nestojí ,ale hajný o ni ví. Ostatně v této chalupě už žila její máma, také bylinkářka. A ona bylinkářskou živnost po mámě převzala. Kníže souhlasně pokýval hlavou, ale umínil si, že si tu historku nechá vyprávět i od hajného. Jak tak seděl dobře naladěný, přišla mu chuť něčeho se napít. I pověděl to ženě, která seděla opodál na kraji nějaké truhlice. Žena rychle povstala a řekla, že k napití může posloužit jen vodou ze studánky. Ale jestli kníže pán se neurazí, může nabídnout i něco jiného, ostřejšího. Kníže souhlasil a tak žena otevřela truhlici a vyjmula vysokou, poměrně úzkou hliněnou nádobu, kterou kníže znal. V takových venkované, díky úzkému hrdlu, přechovávají minerální vodu, která v širém okolí vyvěrá již dlouhá léta z rozličných pramenů. Lidé ji rádi pijí pro osvěžení i pro její léčebné účinky. V první chvíli si kníže pán pomyslel, že se stařena spletla, že sáhla omylem po nádobě s vodou. Když ale stařena nádobu otevřela, rázem se rozšířila po světnici příjemná vůně. Žena pak podala knížeti pohárek s příjemně vonící tekutinou. Vůbec se nenechal pobízet. Přičichl a doušek příjemně vonící a pak i příjemně chutnající tekutiny vypil. Poznal, že je to bylinný likér. Nastavil prázdný pohárek k novému naplnění. Žena nalila a kníže pán, tentokrát již velmi pomalu, likér vychutnával. Žena nic neříkala, jen se dívala, jak knížeti bylinné pití chutná. Kníže Konstantin pomalu dopil a na jazyku i v ústech převaloval sladkou chuť likéru. Mlčel, ale stále vychutnával. Pak promluvil. Ano, je to chutné, velmi chutné. Ale přece jen, podle jeho mínění, tomu něco chybí. Přemýšlel, přemýšlel a pak požádal ženu o ještě jeden doušek. Žena vyhověla knížecímu přání a znovu pohárek naplnila. Kníže pán ještě jednou likér vychutnával a pak pověděl, že to potřebuje něco, co tu sladkou chuť trochu pozmění, polepší. Žena pohlédla zkoumavě na pána a pak si také jeden pohárek nalila. Pomalu pila, vychutnávala a řekla, že to může být. Ale teď na zimu už to nepůjde, ale příští rok to určitě hořkou bylinou polepší. Že ví, kde roste. Na jižní straně Ovčího vrchu, na kamenných polích. Ať kníže pán určitě příští rok touhle dobou přijede a opravený likér bude připravený. Kníže spokojeně souhlasil a ženě do ruky vtiskl několik drobných mincí. Příjemně zahřátý požádal stařenu, aby mu ukázala cestu z lesa ven. Když vyšli ze dveří, uslyšel kníže pán zvuk lesního rohu. Oddechl si, protože věděl, že se objeví jeho lovčí a bezpečně jej vyvede z hlubokého lesa. Tak se za malou chvíli i stalo. Z lesa vyjela celá lovecká družina a po spatření knížete pána, bouřlivě ho zdravila. Kníže pokynul staré ženě a už z koně zavolal, tak nezapomeň, příští rok. Žena se uklonila a něco také volala. To již ale kníže pán neslyšel. Dal pokyn a celá lovecká družina pod vedením lovčího rychle vyrazila k domovu. 
 Rok uplynul jako voda v Hadovce a už tady byl zase podzimní čas lovů. Kníže Konstantin nezapomněl. Dobře si pamatoval, co si v lese za Kohoutovem s kořenářkou ujednal. Pozval tak jako loni okolní pány na lov. Ale ještě předtím, společně s lovčím, vyjeli tajně za Hadovku na palouk, za kořenářkou. Když přijeli, stařena je přívětivě přivítala a hned jim oběma nalila pohárky ze známé hliněné nádoby. Kníže pán pokynul lovčímu, aby také ochutnal a sám se otočil na druhou stranu, to aby mu nikdo v ochutnávce nepřekážel. Už ta známá vůně mu lahodila. Pak usrkl, jen malinko a nechal působit v ústech. Dobré je to, pomyslel si. Dopil pohárek, otočil se a požádal ženu o další. Pohlédl na lovčího a z výrazu jeho tváře poznal, že je také spokojený. Žena mezitím naplnila pohárky znovu a podala je pánům. Oba se zcela soustředili na vychutnávání likéru. Ne dobré, ale výtečné to je, pomyslil si Konstantin. Ta přidaná bylina chuti opravdu prospěla. A také to pln radosti kořenářce pověděl. I lovčí se ke chvále přidal. Společně kořenářku chválili, až se celá dojala. Po nějaké chvíli radosti se kníže pán zeptal, kolik lahví likéru jim může hned teď sebou dát. Odpověděla, že jich dopředu připravila několik. Kníže byl rád, že nepojedou s málem. Opatrně naplnili sedlové brašny vzácným nápojem a kníže se kořenářce bohatě odměnil. Rozloučili se a vyjeli k domovu.
 Cesta lesem rychle ubíhala a kníže Konstantin se usmíval. Byl spokojen, že dobře pochodil a že si veze domů dobré pití, se kterým, jak se těšil, překvapí a pohostí své přátele. Měl rád svoji loveckou družinu, všechny ty pány ze sousedství, se kterými už řádku let společně loví a společně oslavují a zapíjejí lovecké úspěchy. Když vyjeli z lesa na otevřenou pláň, kníže trochu přitáhl koni uzdu, aby ho lovčí dojel a mohl se zařadit vedle svého pána. Když se tak stalo, oba muži na sebe pohlédli a souhlasně pokývali hlavami. Za ta léta už si rozuměli beze slov. Pobídli koně do cvalu a těšili se domů.
 Na dvoře kníže poručil lokajovi opatrně naskládat lahve do koše, odnést do předsíně jídelny a tam počkat na zavolání. Sám pak se šel po cestě upravit a lovčímu doporučil totéž. Zároveň jej pozval do jídelny. Za malou chvíli se oba muži setkali v předsíni a společně vešli do osvětleného sálu. Zde již nějakou dobu, pozvaná lovecká družina, ale bez hostitele, hodovala. Když kníže vstoupil, hlas bavících se mužů téměř okamžitě utichl. Překvapení pánové se hned hrnuli ke knížeti a jeden přes druhého se dotazovali, kde byl a proč je nechal samotné a tak dále. Kníže Konstantin rázným pohybem ruky umlčel všechny hlučící muže a především je na svém panství srdečně přivítal. Muži se uklidnili a kníže pokračoval. V krátkosti jim vypověděl, kde s lovčím byli a že jako odškodnění jim nabídne něco nového, něco dobrého. Pokynul a do jídelny vešli lokajové s nalitými pohárky, kterými podělili všechny pány. Kníže pak vyzval přítomné k přípitku. Když všichni dopili, ozvaly se pochvalné výkřiky. Pán pak poručil ještě jednou všem nalít. Druhům svým pak doporučil nespěchat a pití vychutnat. Všichni tak učinili a nadšeně knížete pána obklopili a dotazovali se, co to je, taková dobrota. Kníže si opět zjednal ticho a všem vysvětlil, že je to bylinný likér, který pochází z tohoto kraje a obsahuje léčivé byliny z našich luk a hájů. Muži volali bravo, bravo a hrnuli se nechat si ještě nalít. V nastalém hluku pojednou někdo vykřikl otázku. A jak se vlastně jmenuje, ten likér? Všichni se hned otočili na pána a čekali odpověď. Kníže však odpověděl, že ještě nemá jméno. A pak někdo ze skupiny pánů zvolal, když ještě jméno nemá, ať tedy má jméno po svém objeviteli a našem hostiteli, knížeti Konstantinovi. A opět všichni volali bravo, a no, ať je to tak. Kníže pán stál, obklopen svými druhy, souhlasně pokyvoval hlavou a usmíval se. Byl šťasten.

Pověst stahuj do svého počítače ZDE!