Podle místní pověsti sepsal Gustav Černý z Horních Polžic
Kdysi
dávno, ještě v dobách, kdy tento nádherný kraj byl plný lovné zvěře,
divokých ptáků a zbytků pralesních porostů, projížděl se velmi často kníže
Konstantin zu Löwenstein překrásnou přírodou. Byl spokojen, že jeho předci se stali majiteli
tohoto panství a on mohl v jejich práci pokračovat. S důkladností sobě vlastní pečoval o rodinný
majetek zde v Čechách, třebaže jeho
hlavní panství i s nádherným hradem, leželo ve Wertheimu v Německu.
Projížděl
se v doprovodu své družiny a velmi dbal na to, aby lesní zvěř měla všechno, co
k dobrému chovu potřebuje. Často pak vyjížděl ve vhodné době na lov. Byla to
pro něj doba, kdy si užíval plody své celoroční práce a také se rád na lovu
pochlubil před svými druhy svoji loveckou dovedností. Často se stávalo, že se
lovem nechal natolik strhnout, že při
pronásledování zvěře ujel svým společníkům a měl radost, když zvíře ulovil sám.
Jednou,
to už byl podzim, vypravil se kníže se svojí družinou na lov do okolí potoka
Hadovky. Do míst, které místní lidé nazývají Kohoutovské peklo. To proto, že
hluboký les je plný roklin, děr, hustých porostů a tajemných mýtin, na kterých
prý za jasných nocí tančily víly a lákaly mládence k tanci. Ti pak, kteří
lákání podlehli, už se nikdy domů nevrátili.
A
toho podzimního dne projel kníže s doprovodem vesničkou Kohoutov a pak se
vydali tou divokou krajinou dolů, k potoku. Jedou, všichni pěkně potichu a po
nějaké chvíli jízdy lovčí mlčky ukázal knížeti Konstantinovi na druhou stranu,
přes potok. Na malé loučce stál krásný kus, jelen. A asi hukot potoka způsobil,
že jelen stál, pásl se a lovce neslyšel. Kníže se očima domluvil se svým lovčím, ukázal
na sebe a na jelena. Lovčí už pána dlouho znal, tak věděl, že kníže toho jelena
chce. Kníže stočil koně směrem k jelenovi a bez váhání koně pobídl do vody. Kůň
poslechl svého pána, do vody rychle skočil a brodil se na druhou stranu. To už
jelen uslyšel a dal se na útěk. Kníže pán za ním. Ostatní jezdci na břehu
váhali, do studené vody se jim moc nechtělo. Jen lovčí následoval svého pána. Ostatní
neochotně, ale přece jen, do ledové vody se svými koňmi vstoupili a hostitele
následovali.
Mezi
tím kníže Konstantin svého jelena pronásledoval s veškerým loveckým zaujetím. Po
nějaké chvíli zjistil, že své družině, ale i svému věrnému lovčí ujel. Nic
nedbal a podle hluku dál svého jelena pronásledoval. Po další chvíli divoké
jízdy kníže zjistil, že už vlastně jelena neslyší. Zastavil tedy a naslouchal,
jestli uslyší hluk prchajícího zvířete. Nic se neozývalo a pak si uvědomil, že
ani hluk potoka neslyší. Natolik byl zkušený, že věděl, že jelen tentokrát
vyhrál. Ale také si uvědomil, že vlastně neví, kde je. Nic si z toho nedělal,
protože spoléhal na to, že ho lovčí s družinou, jako už mnohokrát, za nějakou
chvíli najdou. Proto se s koněm, který byl divokým pronásledováním velmi
uhřátý, vydal směrem, o kterém si myslel, že vede domů. Krokem jel už jistě půl
hodiny a stále neslyšel troubení, kterým jej vždycky jeho lovčí volal správným
směrem. Bylo mu to divné, ale věřil, že za chvíli lovčí přijede. Jak tak jel a
jel, byla mu zima od promočení studenou vodou, vjel po prodírání se křovinami a
hustými smrčinami úplně
znenadání na nevelkou mýtinu, na které stála, zřejmě hodně stará, jednoduchá
dřevěná chýše. Kníže pán překvapeně zastavil a rozhlížel se kolem. Nikoho
neviděl a pak si všiml, že se ze stavení kouří. Výborně, zaradoval se v naději,
že se ohřeje a že ho zde jeho družina najde. Sestoupil s koně a popošel ke
stavení. Když našel něco, k čemu mohl uvázat koně, vyšla ze dveří stará žena.
Pozdravila cizího pána a zeptala se, kdo pán je, a co potřebuje. Kníže popravdě
ženě vypověděl kdo je, co se mu stalo a že čeká, až ho jeho lidé najdou.
Stařena pozvala pána do stavení se ohřát, když je tak mokrý, než ho jeho lidé
najdou. Kníže poděkoval a rád vešel. Pozvání mu přišlo docela vhod. S venkovany
jednat uměl, uměl si je získat a rád s nimi mluvil. Vešel
tedy do chýše, rozhlédl se po jednoduchém příbytku a tu již stařena zvala knížete
k ohništi, ze kterého sálalo příjemné teplo. Posadil se blíže k ohni na dřevěné
křeslo, které bylo pokryto patrně vlčí kůží. Svlékl si kožený kabátec i lovecký
klobouk sejmul z hlavy. Nohy v promočených kalhotách natáhl co nejvíce k ohni. Žena
mlčky přihlížela. Kníže po nějaké chvíli cítil to příjemné teplo vycházející z
ohniště a bylo mu dobře. A tehdy žena promluvila. Zeptala se vzácného pána, jestli
mu smí nabídnout kousek pečínky a placku na ohni pečenou. Kníže svolil. Dobře
věděl, že venkované nejedí nic špatného, že je jídlo chutné, jen jednoduše
připravené. Snědl s chutí nabídnutou porci, kterou mu stařena podala na
dřevěném tácu. Když kníže pán odložil prázdný tác,srdečně ženě poděkoval.Zeptal
se pak,kdože ona je,proč žije na samotě v lese a co tam vlastně dělá.Že žije v
jeho panství a ještě o ní ani neslyšel. Žena odpověděla,že je kořenářka a
pomáhá lidem bylinkami a mastičkami léčit všelijaké neduhy a bolesti.V lese
žije proto,aby měla k bylinkám blíž.O společnost lidí moc nestojí ,ale hajný o
ni ví. Ostatně v této chalupě už žila její máma, také bylinkářka. A ona
bylinkářskou živnost po mámě převzala. Kníže souhlasně pokýval hlavou, ale
umínil si, že si tu historku nechá
vyprávět i od hajného. Jak tak seděl dobře naladěný, přišla mu chuť něčeho se
napít. I pověděl to ženě, která seděla opodál na kraji nějaké truhlice. Žena
rychle povstala a řekla, že k napití může posloužit jen vodou ze studánky. Ale
jestli kníže pán se neurazí, může nabídnout i něco jiného, ostřejšího. Kníže
souhlasil a tak žena otevřela truhlici a vyjmula vysokou, poměrně úzkou
hliněnou nádobu, kterou kníže znal. V takových venkované, díky úzkému hrdlu, přechovávají
minerální vodu, která v širém okolí vyvěrá již dlouhá léta z rozličných
pramenů. Lidé ji rádi pijí pro osvěžení i pro její léčebné účinky. V první
chvíli si kníže pán pomyslel, že se stařena spletla, že sáhla omylem po nádobě
s vodou. Když ale stařena nádobu otevřela, rázem se rozšířila po světnici
příjemná vůně. Žena pak podala knížeti pohárek s příjemně vonící tekutinou.
Vůbec se nenechal pobízet. Přičichl a doušek příjemně vonící a pak i příjemně
chutnající tekutiny vypil. Poznal, že je to bylinný likér. Nastavil prázdný pohárek
k novému naplnění. Žena nalila a kníže pán, tentokrát již velmi pomalu, likér
vychutnával. Žena nic neříkala, jen se dívala, jak knížeti bylinné pití chutná.
Kníže Konstantin pomalu dopil a na jazyku i v ústech převaloval sladkou chuť
likéru. Mlčel, ale stále vychutnával. Pak promluvil. Ano, je to chutné, velmi
chutné. Ale přece jen, podle jeho mínění, tomu něco chybí. Přemýšlel, přemýšlel
a pak požádal ženu o ještě jeden doušek. Žena vyhověla knížecímu přání a znovu
pohárek naplnila. Kníže pán ještě jednou likér vychutnával a pak pověděl, že to
potřebuje něco, co tu sladkou chuť trochu pozmění, polepší. Žena pohlédla
zkoumavě na pána a pak si také jeden pohárek nalila. Pomalu pila, vychutnávala
a řekla, že to může být. Ale teď na zimu už to nepůjde, ale příští rok to určitě
hořkou bylinou polepší. Že ví, kde roste. Na jižní straně Ovčího vrchu, na
kamenných polích. Ať kníže pán určitě příští rok touhle dobou přijede a
opravený likér bude připravený. Kníže spokojeně souhlasil a ženě do ruky vtiskl
několik drobných mincí. Příjemně zahřátý požádal stařenu, aby mu ukázala cestu
z lesa ven. Když vyšli ze dveří, uslyšel kníže pán zvuk lesního rohu. Oddechl
si, protože věděl, že se objeví jeho lovčí a bezpečně jej vyvede z hlubokého
lesa. Tak se za malou chvíli i stalo. Z lesa vyjela celá lovecká družina a po
spatření knížete pána, bouřlivě ho zdravila. Kníže pokynul staré ženě a už z
koně zavolal, tak nezapomeň, příští rok. Žena se uklonila a něco také volala. To
již ale kníže pán neslyšel. Dal pokyn a celá lovecká družina pod vedením
lovčího rychle vyrazila k domovu.
Rok
uplynul jako voda v Hadovce a už tady byl zase podzimní čas lovů. Kníže Konstantin
nezapomněl. Dobře si pamatoval, co si v lese za Kohoutovem s kořenářkou
ujednal. Pozval tak jako loni okolní pány na lov. Ale ještě předtím, společně s
lovčím, vyjeli tajně za Hadovku na palouk, za kořenářkou. Když přijeli, stařena
je přívětivě přivítala a hned jim oběma nalila pohárky ze známé hliněné nádoby.
Kníže pán pokynul lovčímu, aby také ochutnal a sám se otočil na druhou stranu, to
aby mu nikdo v ochutnávce nepřekážel. Už ta známá vůně mu lahodila. Pak usrkl, jen
malinko a nechal působit v ústech. Dobré je to, pomyslel si. Dopil pohárek, otočil
se a požádal ženu o další. Pohlédl na
lovčího a z výrazu jeho tváře poznal, že je také spokojený. Žena mezitím
naplnila pohárky znovu a podala je pánům. Oba se zcela soustředili na
vychutnávání likéru. Ne dobré, ale výtečné to je, pomyslil si Konstantin. Ta
přidaná bylina chuti opravdu prospěla. A také to pln radosti kořenářce pověděl.
I lovčí se ke chvále přidal. Společně kořenářku chválili, až se celá dojala. Po
nějaké chvíli radosti se kníže pán zeptal, kolik lahví likéru jim může hned teď
sebou dát. Odpověděla, že jich dopředu připravila několik. Kníže byl rád, že
nepojedou s málem. Opatrně naplnili sedlové brašny vzácným nápojem a kníže se
kořenářce bohatě odměnil. Rozloučili se a vyjeli k domovu.
Cesta
lesem rychle ubíhala a kníže Konstantin se usmíval. Byl spokojen, že dobře
pochodil a že si veze domů dobré pití, se kterým, jak se těšil, překvapí a
pohostí své přátele. Měl rád svoji
loveckou družinu, všechny ty pány ze sousedství, se kterými už řádku let společně
loví a společně oslavují a zapíjejí lovecké úspěchy. Když vyjeli z lesa na
otevřenou pláň, kníže trochu přitáhl koni uzdu, aby ho lovčí dojel a mohl se
zařadit vedle svého pána. Když se tak stalo, oba muži na sebe pohlédli a
souhlasně pokývali hlavami. Za ta léta už si rozuměli beze slov. Pobídli koně do
cvalu a těšili se domů.
Na
dvoře kníže poručil lokajovi opatrně naskládat lahve do koše, odnést do
předsíně jídelny a tam počkat na
zavolání. Sám pak se šel po cestě upravit a lovčímu doporučil totéž. Zároveň jej pozval do jídelny. Za malou
chvíli se oba muži setkali v předsíni a společně vešli do osvětleného sálu.
Zde již nějakou dobu, pozvaná lovecká družina, ale bez hostitele, hodovala.
Když kníže vstoupil, hlas bavících se mužů téměř okamžitě utichl. Překvapení
pánové se hned hrnuli ke knížeti a jeden přes druhého se dotazovali, kde byl a
proč je nechal samotné a tak dále. Kníže Konstantin rázným pohybem ruky umlčel
všechny hlučící muže a především je na svém panství srdečně přivítal. Muži se
uklidnili a kníže pokračoval. V krátkosti jim vypověděl, kde s lovčím byli
a že jako odškodnění jim nabídne něco nového, něco dobrého. Pokynul a do
jídelny vešli lokajové s nalitými pohárky, kterými podělili všechny pány. Kníže
pak vyzval přítomné k přípitku. Když všichni dopili, ozvaly se pochvalné
výkřiky. Pán pak poručil ještě jednou všem nalít. Druhům svým pak doporučil
nespěchat a pití vychutnat. Všichni tak učinili a nadšeně knížete pána
obklopili a dotazovali se, co to je, taková dobrota. Kníže si opět zjednal
ticho a všem vysvětlil, že je to bylinný likér, který pochází z tohoto
kraje a obsahuje léčivé byliny z našich luk a hájů. Muži volali bravo, bravo
a hrnuli se nechat si ještě nalít. V nastalém hluku pojednou někdo vykřikl
otázku. A jak se vlastně jmenuje, ten likér? Všichni se hned otočili na pána a
čekali odpověď. Kníže však odpověděl, že ještě nemá jméno. A pak někdo ze
skupiny pánů zvolal, když ještě jméno nemá, ať tedy má jméno po svém objeviteli
a našem hostiteli, knížeti Konstantinovi. A opět všichni volali bravo, a no, ať
je to tak. Kníže pán stál, obklopen svými druhy, souhlasně pokyvoval hlavou a
usmíval se. Byl šťasten.
Pověst stahuj do svého počítače ZDE!